Už vím co je ... HOLANDSKá KáVA ... asi

Dávám si po běžkách na Smědavě polívku.
Česnečka nebo držková, jiná to nemohla být,
vím to, jinou si prostě nedávám.
Už jak jsem si sedal, zaujal mě starší,
vystajlovaný pár. Pán a paní,
kteří zcela zjevně dorazili pěšky.
Byli to Holanďani, intensivně se spolu bavili
a strašně přitom chrochtali, bylo to jasné.
Navíc, jak byli vystajlovaní, tak i působili navenek,
velice decentně. Bylo to patrné z jejich chování,
řeči těla i na stylu, jakým se spolu bavili.

Ten pár mě zajímal čím dál tím víc, zejména,
když po krátkém rozhovoru, zřejmě usoudili,
že si objednají kávu.
Číšník, který po chvíli dorazil, byl zjevně unavený
a nebylo jednoduché, aby se s ním domluvili,
jakou kávu si přesně vlastně přejí. 
Jazyková bariéra byla hlavně na straně unaveného číšníka,
který, jednoduše řečeno, prostě nebyl ve formě.

Za nějakou chvíli, kterou onen pár strávil dál
v družném poklidném rozhovoru,
bylo vidět, jak unavený číšník vyrazil od pultu.
A odněkud, asi až z kuchyně, nesl s sebou dvě kávy.
Každou kávu v jedné ruce, drže je za podšálek.
Už po cestě se jeho mírná indispozice projevovala
břinkotem hrníčků o podšálek a přiložené lžičky.

Konečně dorazil a kávy s téměř zaplněnými podšálky
tomu páru postavil na jejich stoleček.
Bylo vidět, že se mu výrazně ulevilo a že si je vědom toho,
že se mu podařilo, aspoň část kávy, uchovat v hrníčcích.
Nezbylo ji tam asi mnoho, protože když se mu obě kávy,
obouruč a s úlevou, podařilo postavit před každého zvlášť.
Přitom se mu povedlo ještě na poslední chvíli
vydatnou část kávy přemístit z jednoho i druhého hrníčku,
do každého příslušného podšálku.
Podšálky zkrátka téměř přetékaly.

A teď nastala rozhodující chvíle mého pozorování.
Čekal jsem co se v ten okamžik bude dít
a v rychlosti mě napadalo mnoho variant,
jak vše bude pokračovat, včetně těch nejvíce vyhrocených,
kterých jsem se sice obával,
ale zároveň se na ně nejvíce těšil.

Připouštěl jsem si i jednoduché, nezajímavé, reálné varianty,
jako například stoické, samozřejmě v holandštině:
"To je dobré, nic se nestalo, to je v pořádku" a tak podobně.

Co však nastalo mě téměř uvedlo do takového vytržení,
že jsem chvíli úplně zapomněl na svoji polévku,
která mezitím stačila dorazit a nyní,
vlivem toho okamžiku, začala dokonce i stydnout.

NESTALO SE TOTIŽ VŮBEC NiC!
Totiž přesněji: Unavený číšník se snažil a vyseknul,
jakoby také unavenou, malou a zároveň omluvnou poklonku
a odpotácel se někam k pultu a poté zmizel již v kuchyni.
U stolečku stále nic nového, starší pár pokračuje,
úplně stejným způsobem ve svém rozhovoru,
není na nich patrná žádná změna situace.

Přeplněné podšálky křičí do dálky o tom jak jsou plné,
poté co ukončily svou cestovní břinkohru.
Pár nic, nijak nereaguje, prostě si ničeho nevšímá
a dál pokračuje ve svém rozhovoru.

A zdá se, že až po chvilce přichází onen okamžik,
že se přece jen budou chtít napít své kávy.
Ano je to tady. Oba téměř koordinovaně uchopí,
velice decentně, samozřejmě jak jinak, své hrníčky za ouška,
vyprostí je bez jediného mrknutí,
z toho kávového moře v podšálcích,
a se svými francouzskými úchopy,
včetně typických malíčků směřujících k nebi,
je přikládají k ústům a ... napijí se.

NiC! Opět se nestalo VŮBEC NiC.
bez jediného mrknutí,
bez jediného decentně,
ale přitom udiveně,
nadzvednutého obočí,
obě ruce putují zpátky k zalitým podšálkům,
aby tam zanořily zpět své hrníčky.

Zírám a nestačím se divit.
A tu je mi to najednou všechno nad slunce jasné.

Já jsem tomu prostě jen nerozuměl,
chyba byla na mé straně.
Oni si jen jednoduše objednali svou
HOLANDSKOU KÁVU
a tu, přesně tak, jak ji očekávali,
také dostali.
Ano bylo to nad slunce jasné,
proto se také vůbec, ale vůbec ničemu nedivili.
Vše bylo v naprostém pořádku.

A já od té doby, kdykoliv se mi podaří
utrousit trochu té kávy při donášce do podšálku,
už vím a neřeknu to jinak,
než že jsem donesl
HOLANDSKOU KÁVU.

#howgh